Je náhrada nákladů při zastupování advokátem předmětem DPH?

Bulharská společnost T. P. T. (dále jen „Žalobce“) podala občanskoprávní žalobu na svého obchodního partnera společnost Financial Bulgaria (dále jen „Žalovaný“) ve věci určení neplatnosti dohody. Pro účely zastupování před soudem uzavřel Žalobce smlouvu s advokátem (dále jen „Advokát“), který jej zastupoval bezplatně v souladu s bulharským zákonem o advokacii. V případě úspěchu měla být Advokátovi přiznána náhrada nákladů řízení, kterou by v takovém případě hradila protistrana. Výše náhrady nákladů je přesně stanovena bulharským právním předpisem. Advokát byl v předmětném sporu při zastupování Žalobce úspěšný a bulharský soud mu proto přiznal náhradu nákladů, ke které byl povinen Žalovaný. Předmětem sporu se stala otázka, zda náhrada nákladů přiznaná Advokátovi představuje odměnu za zdanitelné plnění či nikoliv.   

Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) zopakoval, že služba může být předmětem daně pouze při současném splnění dvou následujících podmínek: (i) mezi poskytovatelem a příjemcem plnění existuje právní vztah, v rámci něhož jsou plnění vzájemně poskytnuta; (ii) odměna obdržená poskytovatelem představuje skutečné protiplnění za poskytnutou službu. 

V návaznosti na předchozí judikaturu SDEU popsal situace, kdy je takový přímý vztah ve smyslu DPH porušen. Zejména se jedná o případ, kdy je odměna poskytnuta nahodile, takže její výši prakticky nelze určit nebo jen obtížně, nebo je odměna nejistá s ohledem na její stanovení. 

V projednávaném případě SDEU považuje za nespornou existenci smluvního vztahu, neboť existuje smlouva mezi Žalobcem a jejím Advokátem. Druhá podmínka je dle SDEU rovněž naplněna, neboť výše odměny je stanovena na základě bulharského zákona (ve výši minimální odměny advokáta). 

SDEU proto uzavřel, že náhrada nákladů Advokátovi je předmětem DPH. Fakt, že plnění je poskytováno Žalobci dle smlouvy bezúplatně a odměna Advokáta závisí na jeho úspěchu, nebylo překážkou. SDEU ve své argumentaci viděl analogii v úplatě poskytnutou třetí stranou, kdy není nezbytné, aby úplata byla získaná přímo od příjemce plnění. V rámci praktické aplikace je nově zřejmé, že není nezbytné definovat konkrétní úplatu přímo ve smlouvě uzavřené mezi poskytovatelem plnění a příjemcem plnění. Zůstává však nezodpovězená otázka, zda úplatu, kterou v konkrétním případě definoval zákon, může stanovit například i jiná soukromoprávní či veřejnoprávní smlouva.  

Autorky:

Radka Dubnová, Manažerka daňového oddělení

Eliška Kubátová, Senior konzultantka daňového oddělení